Psi, kočky a ostatní mazlíčci

Měsíc před tím, než přišla velká voda, jsme si koupily štěňátko. Od úmrtí naší předchozí feny uplynulo sotva čtrnáct dní a my jsme si život bez psa nedokázaly představit. Malá Natálka (celým jménem Natali z Litavské kotliny) dostala hned cestou od chovatele pěkně zabrat, absolvovala cestu vlakem, tramvají a parkem do svého nového domova. Vypadala jako ušaté nic, vážila devět kilo, měla ocásek jako tkaničku a nesmírně silné, krátké, sukovité nožky. Psal se začátek července roku 2002. A zatímco jiní odklízeli následky povodní, odčerpávali zatuchlou vodu z metra či hledali své ztracené domy, my jsme o prázdninách ?bojovaly? s loužičkami, bobky a přezubováním. Po tom podivném, pro někoho nešťastném, pro nás však šťastném létě nastal u nás další zlom. Přinesly jsme si první ušlechtilé morčátko, malou červenou šeltii Elišku. A tak začalo soužití, které jen tak neskončí. Vztah československé vlčačky a hromady morčat.

Myslím, že Natálka má osvoboditelské sklony a byl by z ní dobrý aktivista. Z jakéhosi důvodu jí vadilo, že při čištění pelíšku byli naši křečci odloženi na pár minut do plastikového kyblíku. Když jsme po chvíli přišly do pokoje (já a sestra), malý plastikový kyblíček byl prázdný. Upřímně jsme se zděsily, že Natála křečka zblajzla, byla malá a nevěděla, co smí a nesmí. Po chvilce hledání jsme postaršího, křehkého, oslintaného, ale naprosto stoprocentně živého křečka našly za palandou. Udělala to ještě jednou, ale s jiným křečkem a výsledek byl stejný ? mokrého stařečka, už skoro nevidoucího, jsme našly opět za postelí. V tu chvíli nám bylo jasné, že Natálka bude poněkud zvláštní, co se týče specifiky jejího plemene, protože nám bylo roztomile řečeno, že ?čévéčka? loví. Samozřejmě tomuto pozitivnímu vztahu k hlodavcům pomohlo pár ?nesmíš? a plesknutí po čumáku nebo jiné části těla. Ne nijak často.

Křečci zemřeli stářím a jejich ubikace zaplnila morčata, kterých jsme postupem času měly víc a víc. Například v květnu 2003 sestra přivezla samečka, kterého jsme okamžitě pustily na procházku po pokoji. Ten, nevěda, do čeho se řítí, namířil k nejbližšímu úkrytu, což byl prostor mezi packami ležící vlčačky. Natála jen udiveně čuchla k tomu, co se jí skoro vtlačilo pod hrudník, pak se zvedla a otráveně odešla.

V následující době už na sebe první miminka nenechala dlouho čekat a tím začala naše chovatelská dráha. Zprvu jsme samičky chovaly v malé skupince v tzv. plastboxu, což je nízká plastiková vana přikrytá průhledným plastikovým poklopem. Když se narodila miminka, zprvu jsem plastbox před Natálkou zakrývala mříží, protože je průchod do pokoje morčat stále volný v důsledku roztřískané spodní skleněné výplně ve dveřích. Ale nakonec jsem se na nějaké zakrývání mříží vykašlala a nechala samičkám volný strop a Natálce neomezený přístup.

Naše morčata Natálu už dobře znají a tak si k ní i dovolují. Hlavně samice, ke kterým má naše fena přístup. Postaví se na zadní a s Natálkou se očuchávají, přičemž občas tu velkou ušatou obludu ďobnou do nosu. Natála ale jen drobně ucukne, olízne se a odejde. Anebo se morčatům ?pomstí? a sežere jim jablka. Ta totiž bezmezně miluje. Při vzácných situacích jim ochutnává i krmnou směs a už jsem ji i přistihla, jak žužlá stébla sena a morčata na ni jen zvědavě koukají.

Dalším problémem, kterého jsme se obávaly, byla krev při porodech. Není jí mnoho, ale občas se stává, že placenty zůstanou jen nakousnuté a samička je celé nepozře. Jednou zrána nám takhle rodily dvě samičky, každá na jiném místě, ale přesto podivuhodně současně. Dívaly jsme se na ně, jak přivádějí na svět své mladé. Sledovaly jsme je tak dlouho, jak jen bylo možné a pak jsme spěchaly na autobus do práce. Všechno jsme nechaly jak leží a běží. Miminka od krve, čerstvé placenty a zakrvácené hobliny. Lákadel pro Natálku bylo dost. Navíc jedna novopečená rodička sídlila v nejspodnějším patře tehdy zánovní ubikace. Tudíž velmi dobře dostupném. Tehdy jsem váhala, zdali se v naší veliké ušaté potvůrce neprobudí krvežíznivost, ale když jsem se vrátila z práce, bylo mi jasné, že obavy byly plané. Placenty byly tam kde je samice vypudila, svrasklé a seschlé, miminek byl také správný počet a samička rovněž v pořádku.

Od té doby se na tom nic nezměnilo, samičky občas rodí v dobu, kdy nejsme doma, ale Natálka přesto nenapadla ani žádné mimino, ani žádné dospělé morče. Občas jí mláďata dáme olízat. Mají to místo křtu. Samozřejmě, že párkrát je drobounce ?ďobla? a že by si je jako odnesla na místo, ale rázné nesmíš ji zatím ve všech pokusech účinně zastavilo.

Pokud se vracíme například z výstavy nebo z nějakého půjčování samiček či samečků, Natálka na přivítanou prozkoumá nejdřív přepravky, co je v nich za nové či navrátivší se morčátko, a teprve pak se vítá s lidmi. Pokud jsou při čištění ubikace morčátka na volno a pobíhají po celém pokoji, Natálka si mezi ně občas lehne a někdy se dokonce nechává přeskakovat. Pokud ji to přestane bavit, jednoduše odejde.

Nikdy jsme se nechtěly vzdát hlodavců na úkor psa, či naopak, a tím, že se naše veliká fena chová k morčátkům velmi ohleduplně, nám to naštěstí ani v nejbližší době nehrozí.

Vlčačka