Moje máma byla kočička s PP se vším všudy. Byla opečována, láskyplně milována, měla svůj trvalý domov. Žila v přepychu. Když se narodila moje maličkost, tak všichni dvojnožci diskutovali, zda nechat žít nebo raději utratit ten malý uzlíček chlupů, zda vůbec se vyplatí o něj pečovat... máma si mě přivinula k sobě, tak tedy bylo aspoň na čas vyhráno!

 

Dostala jsem jméno Smůla, možná také proto, že jsem byla černá od hlavy až po patu, možná a to hlavně, že se mi opravdová smůla lepila po celém kožíšku, když jsem nedopatřením stoupla na čerstvou smůlu! Mohla jsem totiž chodit i ven, toulat se po okolí kolem našeho domova a sledovat všechno dění v naší ulici! Vracela jsem se někdy až pozdě večer domů, utahaná a unavená z tak dlouhých cest a procházek a také plná dojmů z okolo procházejících lidí. Tito človíčci se na mě koukají a něco si povídají, ale já jim nerozumím, musím se naučit jejich řeči, jejich mluvě, abych i já porozuměla, co si vypráví mezi sebou. A doma si kolikrát řekli, že jsem se vůbec vrátila... Proč jsi nezůstala tam, kde jsi byla?! Nebyla jsem doma vítána, jen ta moje máma ještě byla ke mně shovívavá a občas se po mě i sháněla.

Míjely dny, krásné se svítícím sluníčkem, bez mráčků, ale i bouřková mračna - byla plná vody, která se spouštěla deštěm k zemi. Já seděla na chodníku a hlavou se mi honila myšlenka, zda mám jít domů, nebo utéci hóóódně daleko od mého domova. Kožíšek jsem měla docela promočen a tak jsem hopla na schodek ke dveřím, abych se trochu skryla před přívalovým deštěm. Náhle se dveře otevřely, vykoukla dívčina, která volá: "Mamí, sedí tu na schodku koťátko, vezmeme si je domů?" Však zápornou jsem uslyšela odpověď: "Pojď a zavři dveře, máme už koček dost! Nech ho sedět, však ono půjde o dům dál!"

A tak nevím, nejsem vítaným hostem ani tady u cizích dveří? Ani najíst mi nedali a usušit kožíšek - to teprve ne! Za chvíli přešel po chodníku pán se psíkem. Ten mě očichal, ale pán prohlásil, že bych byla sice pro tak velkého psíka dobrá hračka, ale že musí jít dále, aby tak moc společně nezmokli a před deštěm se musí schovat.

Já byla schoulená, přikrčená v koutku, až holčička si všimla, že tam sedím. To již bylo po dešti a vysvitlo sluníčku, ona přišla ke mně, vzala mě do náruče a odcházela k domovu. Sotva otevřela dveře, již bylo slyšet: "To kotě nechej venku, domů mi nesmí přijít - máme stop stav!"

Co to vlastně znamená? To když už nemohou další ZVÍŘÁTKO přijmout do svého bydliště, že není místo v bytě a že se další koťátko tam nevejde? Ale já nepotřebuji velké místečko, když se schoulím do klubíčka, tak jsem docela malá, a tak malounko jen zaberu místa! To znamená, že ostatní kočičky mohou venku v zimě klidně zmrznout, když jsou nemocné, tak mohou i umřít? Pokud se nenajde někdo, kdo má ještě místečko doma anebo u svých známých, aby je přijal mezi své domácí zvířátka? A má stop stav!

Ach, jo! Najdu ještě někdy cestu zpátky domů? Podaří se mi to? Naleznu také svého páníčka a milující, krásně hladící ruce, plnou misku dobrot a upřímné, milé slovo mé paničky? Ruce, které mi proberou můj kožíšek od klíšťat, a ucítí, když mě něco bolí? Ruce, které umí jenom hladit a laskat můj kožíšek a nikdy by mě neuhodily? Ruce, které mi připraví tolik dobrůtek k snědku?!

Tak sedím a vše možné se mi honí mou kočičí hlavičkou a já usínám.

V tom jsem JE ucítila, byly to ruce, které mě uchopily do náruče a jedna ruka mě k sobě přivinula a druhá začala hladit - můj ještě trochu vlhký kožíšek. Uslyšela jsem slova: "Mámo, my si to koťátko opravdu necháme? Přineseme je domů, i když už máme nalezených kočiček hodně? Ale toto malinké se ještě mezi ně vejde, že?"

!Samozřejmě, musíme mu zachránit život, vždyť každý máme ŽIVOT JENOM JEDEN!"

Gertruda V.

S laskavým svolením převzato z www.kocka-info.cz