Již tradičně vyrážíme na poslední sezónní výstavu psů v Praze. Tento rok je to již v pořadí šestnáctá. Je vidět, že pořadatelé každým rokem zlepšují své organizační dovednosti, protože vše probíhá vždy hladce. Vstupní listy chodí spolehlivě a včas, parkoviště je tak velké, že by na něm přistálo i dopravní letadlo, takže se vám nemůže stát, že budete bezradně jezdit kolem výstaviště bez šance zaparkovat, všude je čisto, u vchodů projdete bez většího čekání a podle rozpisu snadno najdete svou halu a kruh. Nechybí zde ani odpadkové koše a nepřeberné množství možností, jak se občerstvit. Také si zde můžete báječně zautrácet, protože stánků je tu nepočítaně. Také sem mnoho lidí chodí třeba i jen nakoupit svým chlupatým miláčkům. Kruhy bývají prostorné, vybavené koberci, které jsou přilepené! Zdá se vám to samozřejmé? Možná ano, ale všude tomu tak není. Na některých výstavách se koberce nedočkáte vůbec, nebo je jen tak hozen na dlažbu. Už jsem to také vyzkoušela a nazvala bych to „létající koberec", respektive „zalétejme si všichni". Pro mě osobně je to docela příjemný faktor, že se ani já ani pes nemusíme klouzat a zlehka našlapovat, abychom sebou neřízli uprostřed vystavování. Také už jsem zažila situaci, kdy pes uklouzl a něco si udělal s tlapou, následně začal kulhat a již nemohl být vystaven, protože by dostal špatný posudek. Vzhledem k cenám přihlášek to není zanedbatelný fakt. Takže organizátorům za vymoženost přilepených koberců osobně děkuji.

Bezbřehá bezohlednost

Co je ale velmi smutné, a nedá mi, abych to nezmínila, je přístup některých návštěvníků a vystavovatelů. Už cestou ke kruhu jsme narazili na několik kaluží ohavného průjmu, mezi kterými jsme jen tak tak prokličkovali. Vlivem cestování a stresu se může stát cokoliv, ale ruku na srdce, na každé toaletě je dost papírových utěrek a určitě lze situaci řešit. Nechat ostatní, aby si pěkně počvachtali v takovémto nadělení, to je opravdu bezohledné. Další věcí, která mě každoročně doslova zvedá ze židle, jsou dveře. Haly jsou průchozí z obou stran a zpravidla mají 6-8 dveří. V listopadu bývá opravdu zima a vzhledem k materiálu stěn, ze kterých jsou haly zhotoveny, je dost cítit i uvnitř. Někteří lidé jsou však zřejmě velmi horkokrevní, nebo ještě nepřivykli používání důmyslného zařízení, zvaného klika, a tak za sebou nechávají stále a stále a stále otevřené dveře ven. Pokud to udělají lidé na protilehlých stranách haly najednou, rázem je v hale průvan jak na Vidrholci. Pokud sedíte a čekáte na svůj čas, je to jako by vám někdo židli vysunul rovnou na mráz. Co teprve psi, kteří leží při zemi a v průvanu. Mnoho z nich bydlí celoročně doma a tohle je pro ně doslova o zdraví. Jelikož mám naháče, mám to o to lepší. Když se v takovém průvanu ocitnou v kruhu, často se z nich rázem stávají bedlinktoni, v pudu sebezáchovy hodí hrb a to je pak podívaná... A tak vstávám ze židle a zavírám, zavírám a zavírám, asi doporučím pořadatelům, naistalovat Brano - zavírá samo.

Zátěžovka

Pokud se na tuto výstavu chystáte, upozorňuji, že i přes vynikající organizaci a vybavení, je tato výstava opravdu „zátěžovka". Proč? Haly mají vysoké stropy, je zde jak jsem již zmínila zima a průvan, ale co víc, díky materiálu stěn, velmi nepříjemná akustika, kde je slyšet opravdu všechno. Musím za sebe říct, že i můj pes, který se vystavuje rád, je z toho někdy úplně rozhozený a pokud jedete v výstavním „nováčkem", může to pro něj být dost velký stres. Záleží samozřejmě na plemenu a na povaze, ale řada plemen a mladých zvířat tento typ hluku snáší velmi špatně a potom se také nepříliš dobře vystavují. Tento rok jsem brala svého nováčka i já a moje obavy se potvrdily, Elinka se snažila, ale bylo vidět, že ji roztodivné zvuky a hluky hodně rozptylují a co mě překvapilo, strašně jí rozčiloval zvuk psacího stroje v našem kruhu. Při každém úderu sebou téměř trhla. Pokud je váš pes nervózní nebo mladý, bude lepší začít na výstavách venku nebo ve zděných halách. Také mu rozhodně dopřejte pohodlí, soukromí a odpočinek v jeho domečku nebo kleci a ještě lépe, zakryjte jej dekou, aby na něj nemohl průvan a všechen ten zmatek kolem, bude si tak moct odpočinout i během výstavy a bude s ním lepší spolupráce.

Překvapení

Letos jsem se dočkala nečekaného překvapení. Ráda jezdím na zahraniční rozhodčí, protože je to vždy nové a nečekané, ale tentokrát jsem byla trochu zaskočena. Náš mladý a příjemně vypadající rozhodčí ze soboty nás při prohlídce nechal postavit na stůl, což se u středních peuánů obvykle nedělá a nechávají se na zemi, takže pes po mě loupal očima, jako co to má být, a aby toho nebylo málo, zepředu mu zajel rovnou na kuličky. Pes vytřeštil oči a byl úplně vedle. Nemohl se pak uklidnit ani na zemi a byl velmi neklidný, což mi bylo líto, protože jinak se velmi hezky vystavuje. Druhý den jsme měli jiného pana rozhodčího, byl milý a citlivý, když jsem pak četla posudek, nevěřícně jsem kroutila hlavou, mimo jiné zde stálo: „ Příliš dlouhé drápy". Dva dny před výstavou jsem je psovi stříhala, ale víc jsem nemohla, protože má příliš dlouhou škáru, takže na pokyn pana rozhodčího bych zřejmě měla tnout do živého...

Setkání

Co je báječné, výstava je pro mne také příležitostí potkat se s dalšími podobně naladěnými lidmi. Dát si kávičku, poklábosit, případně domluvit nějaký ten psí sňatek, pokoukat na nové přírůstky a konkurenci a vůbec vidět, kam se chov plemene posouvá. Pro mne také možnost načerpat nové pohledy na to, „co se nosí" v psím světě a opravit některé mé mylné představy. Také si ráda povídám s chovateli o jejich plemenech, abych věděla, jaká doopravdy jsou. Encyklopedie si někdy totiž rády vymýšlejí...

Dobrý pocit

Většinou si odvážíme nějaké to hezké ocenění a z toho máme samozřejmě velkou radost. Radost přeji i všem, kteří nad námi zvítězili, protože si to také zaslouží. Mám dobrý pocit z toho, když vidím, jak je tolik pejsků v dobrých a pečlivých rukou laskavých ,majitelů, jak hezky opečovávaní dožívají veteráni a jak se daří nové drobotině, která je chloubou každého chovatele. Za sebe si přeji, abych jednou, až tu bude pobíhat ta moje drobotina, mohla mít také dobrý pocit.

Za rok znova

Sice to ještě nevím určitě, ale Prahu máme za humny, a tak bych to i přes všechna ta negativa měla příští rok zkusit znova, nebo se možná pojedu jen tak podívat, poklábosit se známými a nakoupit těm nahulkám nové kabátky na zimu a něco na zub. Sidi už má téměř dovystavováno, a tak bude nejspíš čestným hostem a bodyguardem Elinky, uvidíme....za rok

Autorčiny stránky