Máme fenku samojeda - Ašku a je to pejsek rozmazlený, ale moc milý a máme ho velmi rádi. Protože jsem doma v invalidním důchodu, je to moje společnice a celý den je se mnou. Naučila se otevírat dveře a tak mě doprovází i na WC. V noci leží vedle mé postele a když náhodou vstanu a jdu se napít, mám smůlu. Nemám se kam vrátit, na posteli si hoví Aška a dělá mrtvého brouka.

Vyvádí někdy takové hlouposti.... ale my ji odpustíme i sem tam i nějaký prohřešek.

Nedávno jste otiskli můj příběh Bůčková královna a Šunková princezna. A naše Aška se zase vyznamenala.

Nedávno jsme šli s manželem na návštěvu k dceři. Protože pršelo, nechtěli jsme Ašku vzít s sebou. Ona ale neustále škemrala, nosila vodítko a postávala u dveří. Ale bohužel. S námi nemohla.

Asi za dvě hodinky jsme se vrátili. Když jsem otevřela dveře domu, bylo mi divné, že nás nikdo nevítá. Ani na zavolání Aška nepřiběhla.

Jen jsem se zula a koukla do chodbičky, bylo mi jasné, že se něco děje. Ode dveří chodby, přes celou jídelnu a obývák se táhla cestička z malinkých kousíčků naškubaných novin a vedla ke gauči. A na konci cestičky si spokojeně na gauči ležela Aška, mrkla okem a zase ho zavřela. Byla uražená.

Manžel ji nadával, co to udělala, ale Aška se k nám otočila zády. Tak jsem vzala do ruky vysavač, udělala pořádek, manžel vylovil v lednici trojúhelníček sýra a Ašku jsme si udobřili. Jen jsem litovala, že jsem zrovna neměla po ruce fotoaparát.

Ten, kdo nemá doma pejska nebo kočičku, zřejmě nepochopí, že se zvíře může takhle chovat a vlastně napodobovat chování lidí. Že i když nemluví, velice dobře si s páníčkem rozumí a podle štěkání a chování dokážeme pochopit, co si myslí a nebo co chce. Prostě zázrak přírody.